when love came, we were sitting on the verge, speechless
wave after wave came crashing on the shore, deep rumbling beneath our feet
our feet were bare and in our eyes, nothing but stars

when love came to us, we knew this was the end
cities in dust, oceans and deserts on fire
and no one left to care

you took a star from the sky and ate it
you fed me galaxies, stories of your people
scattered over the vast expanse of space

I missed you

you let me suck life from your breasts
you let me die in the snow, in the hot sun
you killed me thousand times

did you miss me too?

I sung a song of endless longing
danced blind with two spearheads on my eyelids
I’ve shown you how a lightning can be held with one’s bare teeth
and cracked open my bones to feed you marrow

there was nothing else left to be done

when love came to us, she was a figure of light
approaching on a bridge of souls
from the darkest place in the night sky

are you hungry?
not anymore
then hold my hand
we’re ready to go

and so we walk
ever since
we walk the long, slow walk
on the shining bridge of souls
all the way back
to the beginning

for M.

AND YET THEY KEEP COMING

A boy so sad
he’s ready to die even now
for a hand held in hand
and a sweet whispered lie.

A girl on fire,
spitting matches,
Sun-born.

Children with drones
hunting robot pets,
laugh a bit nervously,
light-headed birds of tomorrow.

They’ve seen it all,
footage of gang rape
and murder and tears of joy
dripping from blind people’s
stylish new cyborg eyes.

They already know
what they’re bound to see,
us getting old and the last whale
washed up on the last shore
in a holographic sunset.

watching the snow fall
outside the window
a city that sleeps
light of a street lamp
little feet moving
under the sheets

different place
different time
different life
different eyes

watching the snow fall
outside the window
a city that cries
hands of a madman
heart of a clown

nothing is different
smiles to himself
closing the blinds

When The Sun Hit My Eyes

And then she said,

sitting next to me in the back of my car
while the telephone poles
marked the seconds remaining till dawn:
When did you become too scared to drive?

And as her skin, matching the tint of the car seat covers,
ripped along her breastbone
with the sound of a single footstep in snow,
this being a dream,
I hurled the thing towards the sky,
piercing the milk-soaked clouds,
in awe of how the vast enormousness of my true form
could have ever been squeezed
into such a tiny space that is myself

And it was exactly at this very moment,
that the Sun hit my eyes

world is my lover

world is my lover she
strokes me with warm breeze
of her countless summers
& rocks me to sweet sleep
with sounds of the night

world is my mother my lover
I enter and stay with the worms
oh my brothers

touches my face with girls’
breasts thighs and eyelashes
hides in plain sight when I
lose myself
lose myself
oh do I lose myself
into the world

world is my lover
and she has been moody
she’s crazy
bitch kicks and I
never again
want to say
it’s the last time
the last time
I’m back

Nejkrásnější mušle světa

I.
Dneska si myslím, že rozumím tomu, když se někdo začne řezat potají do kůže. Dneska si myslím, že rozumím tomu, když někdo nemůže přestat nakupovat. Nemůžeš, nesmíš, neumíš, nevíš nic! Rád chodím nazdařbůh, tohle město nabízí nespočet cest, které nikam nevedou. Zajdu do bazénu, koupím si plavky. Zadržím dech, dotýkám se dna a kopu nohama. Chybí mi moře.

II. 
Závidím stromům, za svoje jizvy se nestydí. Umí si rány ošetřit samy a nemusí vůbec chodit, protože přesně ví, kde je jejich místo.

III.
Nesmíš běhat po pláži, v písku jsou střepy! Stůj rovně. Ruce z kapes. Pojď už z vody! Obrýlená dětská hlava se naposled potopí pod hladinu a za pár temp nachází největší a nejkrásnější mušli světa, rozkročenou, obnaženou na podnose čar z něžných písečných vln. Běží ji ukázat: Smím, můžu, umím a vím! Všichni stojí v kruhu a zírají na rozšklebené krvavé chodidlo. Bolest je všechno a mušlí, těch nikdo si nevšímá.

IV.
Prošel jsem každou ulicí, a v každé si něco koupil. Náplasti, obinadla a jód; thajskou mušlovou polévku a náramek ze starých špičatých kostí. Co zbylo, žebračce. Vracím se domů. Dneska si myslím, že rozumím tomu, když se někdo začne řezat potají do kůže. Dneska si myslím, že rozumím tomu, že básník je člověk, který se učí být stromem.

1.6. 2019

Slabost pro mladé dívky mě dovedla až na hranici života a smrti. Veřejná poprava začne s úderem poledne, ale už teď je tu k zalknutí. Konec července. Bosá chodidla se bolestivě lepí na usmolená borová polena. Na náměstí jsem dnes přišel po svých, ale živý odtud neodejdu. Třísky, pláty březové kůry a pochodně ve svalnatých pažích. Johanna s odevzdaným výrazem světice, nahá a bílá pod cárem bezbarvého plátna, co přes hříšnici přehodili. I já jsem se tě dotýkal a po ňadrech kreslil prstem nesvaté runy. I já jsem tě nakonec zapřel. Ale dnes jsem tu, pod košilí nůž, v poslední vteřině se k tobě vrhnu, vyšplhám na hranici a vezmu ti život sám. Každý z nás co tu stojíme má v rukávu nějakou podobnou verzi vykoupení. Naposledy tě vidět, naposled se dotknout! Potím se obklopen davem a všem nám rostou rohy a ohony a kopyta. Síra zarytá za nehty začíná nesnesitelně svědit. Zvedá se vítr, od země. Kličkuješ davem bravurně na vysokých podpatcích, v rukou blýskavé tašky s nákupy. Jen nasaju závan parfému, už mizíš v postranní uličce. Ztrácím pojem o čase. Křik. Komu Johanna pohlédne do očí, ten se začne pomalu, nezřetelně obracet naruby. Náměstí hoří a my taky, jediná Johanna zpívá tiše, procítěně svou modlitbu a lakuje si nehty v hotelovém pokoji v jiném čase, v jiném světě.

10.10.2018

La Casa en Cuba

Když jsem žil na Kubě, nic mi nechybělo. Měl jsem písek mezi prsty a slunce ve vlasech, úsměvy dospělých a cukrovou třtinu, měl jsem vůni květů buganvilley, smrad moře a zmražených ryb a banánů hnijících v papírových pytlích.

Když jsem žil na Kubě, naučil jsem se tři slova.

Helado
Rosado
Amar

Nic mi nechybělo, když jsem žil na Kubě, a dodnes nemám strach, když se v noci probudím a slyším, jak moře burácí a déšť bubnuje do listů banánovníku, přestože kufry už jsou sbalený a zítra letíme domů.

28.7. 2017

Podzimní krajinou je třeba pohybovat

Jaro roste sdola, bere se zevnitř,
prosvítá skrz kůži tam, kde je nejtenčí

Jaro, prořezává se zuby mladých trnů,
ze mě však tentokrát neteče krev,
šípky jsou zjara už pryč

Jak kámen vlhkem se drolím,
mám trsy trávy vyčesané větrem,
rád saju cáry ranní mlhy
a stárnu v barvách podzimu

Podzim rád ubíhá okolo silnice
na cestách do nikam,
na cestách zpět,
volá mě do země,
volá mě,
volá

A ač jsem kolikrát bez dechu
uprostřed jara stál, dnes přece
hýbu se s podzimem

23.11.2017

ještě dřív
než zavřeš naposled oči
tak poznáš,
že duše se skládá
ze zbytečných vzpomínek
na letní noci,
na mokrý vzduch,
na bahno z rybníka,
pět prstů ve vlasech
a zvonkohru ozvěny
dívčího smíchu
tam za stromy

tohle není moje tvář,
ty oči v zrcadle
nejsou moje,
od zlomu brady
po klenbu obočí,
nic z toho,
nic z toho nikdy
nepatřilo mně,
to se mi jen
něco zdálo

jdu dál, bez tváře,
a tyhle ruce, tohle
tělo, jdou dál se mnou

a tak jako vlna obzoru
za který stoupám
nepatří sama sobě
– patří mně –
tak moje tvář,
ta není moje
– patří tobě.

obyčejná

//

pro dnešek žiju
mám to v oku
ptáků plný nebe a
tebe už nehledám

z tvých rukou piju
očí plný ulice
pro dnešek žiju a
zítra, kdo ví
uvidí se

voda klesla
odhalila bílé břehy
vydechla

vykasala sukni
povolila stisk
klesla na kolena

otevřela svoje břehy
otevřela staré rány

na prstech med
mezi zuby sůl
a první bílé květy
jara uprostřed noci

poslední světlo
v posledním okně
v posledním domě
na konci ulice

na stole nůž, dvoje ruce
a pár bankovek

samotou se odmněňujem
samotou se trestáme

čí hlavu držíš v dlaních
když naposledy vybíráš?

nakonec si vždycky
vybíráš

Oheň;
otevřít ústa co to jde,
uříznout jazyk o hranu zubů,
spálit vztek.

Za každou bolest položit kámen;
když je dost vysoká,
slepená popelem, vodou a solí,
vystoupit na horu.

Vykřičet co zbyde.

Co je to za pocit?
otoč se – není kam
stín šlape na paty
vepředu v mlze dvě postavy
já a můj syn

Ptáci jsou volání uprostřed noci a
rovina vždy skrývá propasti

Otoč se – není tam
stín šlape na paty
stín šlape světlu na paty
anebo

anebo bez očí
na chvíli oněmět
to je ten pocit co
poznáš až vykročíš
běž –

odlep se od země

Krev a zuby na chodníku,
autobus propluje městem
jako bílá velryba

Žlutej žralok s nápisem taxi tě
vyvrhne na druhym konci města
spolu s nestrávenýma cuckama plastu
a zbytky pneumatik

Po hlavní třídě se proháněj
hejna barevnejch rybek,
ale šedivý slunce nikdy nedosáhne
až na dno města

Ležim v bahně a písku,
pomalu vydechuju kouř
a čekám, až umřu

Čekám, až mě vytáhnou na hladinu,
otevřou mi břicho a moje perleťová duše
se konečně dotkne nebe

Chtěl jsem se naučit žít

Chtěl jsem se naučit žít,
ale v rukou střepy,
v očích lesk
a ústa plná sádry

Chtěl jsem se naučit nedělat chyby,
nakonec budu ale rád,
když se naučím alespoň omlouvat

Chtěl jsem se alespoň naučit
milovat život, ale mám rád jenom mrtvé věci a sny:

Široká bílá pláň a uprostřed drobná postava. Není jasné, jestli se blíží nebo vzdaluje. Ze země tu a tam trčí černé větve; i obloha nad horizontem je bílá, ticho je bílé a klikatí se v něm náznak vzdálené hudby a možná stopy a možná ne. Řekl bych ti co to znamená, ale musel bych tě nejdřív poznat. Musel bych držet živé srdce v dalních a jak by horká kouřící krev ukapávala do sněhu, věděli bychom oba s jistotou, jak žít.

O hranu stolu, o roh domu
ohnu svůj stín, rozlomím větev
vedví

Kolik těch let ještě
kolik těch let

Ztracený v lese a nevím,
čekám, stín zlámaných větví zda
ponese květ

watching the snow fall
outside the window
a city that sleeps
light of a street lamp
little feet moving
under the sheets

different place
different time
different life
different eyes

watching the snow fall
outside the window
a city that cries
hands of a madman
heart of a clown

nothing is different
smiles to himself
closing the blinds

When The Sun Hit My Eyes

And then she said,

sitting next to me in the back of my car
while the telephone poles
marked the seconds remaining till dawn:
When did you become too scared to drive?

And as her skin, matching the tint of the car seat covers,
ripped along her breastbone
with the sound of a single footstep in snow,
this being a dream,
I hurled the thing towards the sky,
piercing the milk-soaked clouds,
in awe of how the vast enormousness of my true form
could have ever been squeezed
into such a tiny space that is myself

And it was exactly at this very moment,
that the Sun hit my eyes

world is my lover

world is my lover she
strokes me with warm breeze
of her countless summers
& rocks me to sweet sleep
with sounds of the night

world is my mother my lover
I enter and stay with the worms
oh my brothers

touches my face with girls’
breasts thighs and eyelashes
hides in plain sight when I
lose myself
lose myself
oh do I lose myself
into the world

world is my lover
and she has been moody
she’s crazy
bitch kicks and I
never again
want to say
it’s the last time
the last time
I’m back

Nejkrásnější mušle světa

I.
Dneska si myslím, že rozumím tomu, když se někdo začne řezat potají do kůže. Dneska si myslím, že rozumím tomu, když někdo nemůže přestat nakupovat. Nemůžeš, nesmíš, neumíš, nevíš nic! Rád chodím nazdařbůh, tohle město nabízí nespočet cest, které nikam nevedou. Zajdu do bazénu, koupím si plavky. Zadržím dech, dotýkám se dna a kopu nohama. Chybí mi moře.

II. 
Závidím stromům, za svoje jizvy se nestydí. Umí si rány ošetřit samy a nemusí vůbec chodit, protože přesně ví, kde je jejich místo.

III.
Nesmíš běhat po pláži, v písku jsou střepy! Stůj rovně. Ruce z kapes. Pojď už z vody! Obrýlená dětská hlava se naposled potopí pod hladinu a za pár temp nachází největší a nejkrásnější mušli světa, rozkročenou, obnaženou na podnose čar z něžných písečných vln. Běží ji ukázat: Smím, můžu, umím a vím! Všichni stojí v kruhu a zírají na rozšklebené krvavé chodidlo. Bolest je všechno a mušlí, těch nikdo si nevšímá.

IV.
Prošel jsem každou ulicí, a v každé si něco koupil. Náplasti, obinadla a jód; thajskou mušlovou polévku a náramek ze starých špičatých kostí. Co zbylo, žebračce. Vracím se domů. Dneska si myslím, že rozumím tomu, když se někdo začne řezat potají do kůže. Dneska si myslím, že rozumím tomu, že básník je člověk, který se učí být stromem.

1.6. 2019

La Casa en Cuba

Když jsem žil na Kubě, nic mi nechybělo. Měl jsem písek mezi prsty a slunce ve vlasech, úsměvy dospělých a cukrovou třtinu, měl jsem vůni květů buganvilley, smrad moře a zmražených ryb a banánů hnijících v papírových pytlích.

Když jsem žil na Kubě, naučil jsem se tři slova.

Helado
Rosado
Amar

Nic mi nechybělo, když jsem žil na Kubě, a dodnes nemám strach, když se v noci probudím a slyším, jak moře burácí a déšť bubnuje do listů banánovníku, přestože kufry už jsou sbalený a zítra letíme domů.

28.7. 2017

ještě dřív
než zavřeš naposled oči
tak poznáš,
že duše se skládá
ze zbytečných vzpomínek
na letní noci,
na mokrý vzduch,
na bahno z rybníka,
pět prstů ve vlasech
a zvonkohru ozvěny
dívčího smíchu
tam za stromy

obyčejná

//

pro dnešek žiju
mám to v oku
ptáků plný nebe a
tebe už nehledám

z tvých rukou piju
očí plný ulice
pro dnešek žiju a
zítra, kdo ví
uvidí se

voda klesla
odhalila bílé břehy
vydechla

vykasala sukni
povolila stisk
klesla na kolena

otevřela svoje břehy
otevřela staré rány

na prstech med
mezi zuby sůl
a první bílé květy
jara uprostřed noci

Oheň;
otevřít ústa co to jde,
uříznout jazyk o hranu zubů,
spálit vztek.

Za každou bolest položit kámen;
když je dost vysoká,
slepená popelem, vodou a solí,
vystoupit na horu.

Vykřičet co zbyde.

Krev a zuby na chodníku,
autobus propluje městem
jako bílá velryba

Žlutej žralok s nápisem taxi tě
vyvrhne na druhym konci města
spolu s nestrávenýma cuckama plastu
a zbytky pneumatik

Po hlavní třídě se proháněj
hejna barevnejch rybek,
ale šedivý slunce nikdy nedosáhne
až na dno města

Ležim v bahně a písku,
pomalu vydechuju kouř
a čekám, až umřu

Čekám, až mě vytáhnou na hladinu,
otevřou mi břicho a moje perleťová duše
se konečně dotkne nebe

O hranu stolu, o roh domu
ohnu svůj stín, rozlomím větev
vedví

Kolik těch let ještě
kolik těch let

Ztracený v lese a nevím,
čekám, stín zlámaných větví zda
ponese květ

when love came, we were sitting on the verge, speechless
wave after wave came crashing on the shore, deep rumbling beneath our feet
our feet were bare and in our eyes, nothing but stars

when love came to us, we knew this was the end
cities in dust, oceans and deserts on fire
and no one left to care

you took a star from the sky and ate it
you fed me galaxies, stories of your people
scattered over the vast expanse of space

I missed you

you let me suck life from your breasts
you let me die in the snow, in the hot sun
you killed me thousand times

did you miss me too?

I sung a song of endless longing
danced blind with two spearheads on my eyelids
I’ve shown you how a lightning can be held with one’s bare teeth
and cracked open my bones to feed you marrow

there was nothing else left to be done

when love came to us, she was a figure of light
approaching on a bridge of souls
from the darkest place in the night sky

are you hungry?
not anymore
then hold my hand
we’re ready to go

and so we walk
ever since
we walk the long, slow walk
on the shining bridge of souls
all the way back
to the beginning

for M.

AND YET THEY KEEP COMING

A boy so sad
he’s ready to die even now
for a hand held in hand
and a sweet whispered lie.

A girl on fire,
spitting matches,
Sun-born.

Children with drones
hunting robot pets,
laugh a bit nervously,
light-headed birds of tomorrow.

They’ve seen it all,
footage of gang rape
and murder and tears of joy
dripping from blind people’s
stylish new cyborg eyes.

They already know
what they’re bound to see,
us getting old and the last whale
washed up on the last shore
in a holographic sunset.

Slabost pro mladé dívky mě dovedla až na hranici života a smrti. Veřejná poprava začne s úderem poledne, ale už teď je tu k zalknutí. Konec července. Bosá chodidla se bolestivě lepí na usmolená borová polena. Na náměstí jsem dnes přišel po svých, ale živý odtud neodejdu. Třísky, pláty březové kůry a pochodně ve svalnatých pažích. Johanna s odevzdaným výrazem světice, nahá a bílá pod cárem bezbarvého plátna, co přes hříšnici přehodili. I já jsem se tě dotýkal a po ňadrech kreslil prstem nesvaté runy. I já jsem tě nakonec zapřel. Ale dnes jsem tu, pod košilí nůž, v poslední vteřině se k tobě vrhnu, vyšplhám na hranici a vezmu ti život sám. Každý z nás co tu stojíme má v rukávu nějakou podobnou verzi vykoupení. Naposledy tě vidět, naposled se dotknout! Potím se obklopen davem a všem nám rostou rohy a ohony a kopyta. Síra zarytá za nehty začíná nesnesitelně svědit. Zvedá se vítr, od země. Kličkuješ davem bravurně na vysokých podpatcích, v rukou blýskavé tašky s nákupy. Jen nasaju závan parfému, už mizíš v postranní uličce. Ztrácím pojem o čase. Křik. Komu Johanna pohlédne do očí, ten se začne pomalu, nezřetelně obracet naruby. Náměstí hoří a my taky, jediná Johanna zpívá tiše, procítěně svou modlitbu a lakuje si nehty v hotelovém pokoji v jiném čase, v jiném světě.

10.10.2018

Podzimní krajinou je třeba pohybovat

Jaro roste sdola, bere se zevnitř,
prosvítá skrz kůži tam, kde je nejtenčí

Jaro, prořezává se zuby mladých trnů,
ze mě však tentokrát neteče krev,
šípky jsou zjara už pryč

Jak kámen vlhkem se drolím,
mám trsy trávy vyčesané větrem,
rád saju cáry ranní mlhy
a stárnu v barvách podzimu

Podzim rád ubíhá okolo silnice
na cestách do nikam,
na cestách zpět,
volá mě do země,
volá mě,
volá

A ač jsem kolikrát bez dechu
uprostřed jara stál, dnes přece
hýbu se s podzimem

23.11.2017

tohle není moje tvář,
ty oči v zrcadle
nejsou moje,
od zlomu brady
po klenbu obočí,
nic z toho,
nic z toho nikdy
nepatřilo mně,
to se mi jen
něco zdálo

jdu dál, bez tváře,
a tyhle ruce, tohle
tělo, jdou dál se mnou

a tak jako vlna obzoru
za který stoupám
nepatří sama sobě
– patří mně –
tak moje tvář,
ta není moje
– patří tobě.

poslední světlo
v posledním okně
v posledním domě
na konci ulice

na stole nůž, dvoje ruce
a pár bankovek

samotou se odmněňujem
samotou se trestáme

čí hlavu držíš v dlaních
když naposledy vybíráš?

nakonec si vždycky
vybíráš

Co je to za pocit?
otoč se – není kam
stín šlape na paty
vepředu v mlze dvě postavy
já a můj syn

Ptáci jsou volání uprostřed noci a
rovina vždy skrývá propasti

Otoč se – není tam
stín šlape na paty
stín šlape světlu na paty
anebo

anebo bez očí
na chvíli oněmět
to je ten pocit co
poznáš až vykročíš
běž –

odlep se od země

Chtěl jsem se naučit žít

Chtěl jsem se naučit žít,
ale v rukou střepy,
v očích lesk
a ústa plná sádry

Chtěl jsem se naučit nedělat chyby,
nakonec budu ale rád,
když se naučím alespoň omlouvat

Chtěl jsem se alespoň naučit
milovat život, ale mám rád jenom mrtvé věci a sny:

Široká bílá pláň a uprostřed drobná postava. Není jasné, jestli se blíží nebo vzdaluje. Ze země tu a tam trčí černé větve; i obloha nad horizontem je bílá, ticho je bílé a klikatí se v něm náznak vzdálené hudby a možná stopy a možná ne. Řekl bych ti co to znamená, ale musel bych tě nejdřív poznat. Musel bych držet živé srdce v dalních a jak by horká kouřící krev ukapávala do sněhu, věděli bychom oba s jistotou, jak žít.

test