2019
různá média
V roce 2005 koupil běloruský farmář Josef Kukolski starý opuštěný statek s přilehlým polem v běloruské vesnici Dziamidau. Následující rok v březnu objevil při j výkopových pracech plechovou krabičku, ve které byly ukryté listy z deníku a tajemné fotografie. Tento nález nikdy nedal podrobit důkladnému rozboru a o jeho pravosti se vedou spory.
Níže je český překlad textu deníku psaného v běloruském jazyce.
Když se stala katastrofa, bylo mi sedmnáct let. Když jsem poprvé přišel do zóny, bylo mi krátce devatenáct let. Mé jméno je Dmitrij Jožik a doufám, že tento text bude nalezen. Pocházím z vesnice Dziamidau, která je 50 kilometrů od epicentra. Když se to stalo, nebral jsem to nijak vážně. Nejsem dobrý ve psaní, ale tento svůj příběh musím sepsat.
Žil jsem na farmě s rodinou a pěstovali jsme hodně zeleniny a měli několik zvířat. Když se to stalo, přišli vojáci a všechny zvířata, co jsme měli, tak zastřelili puškami. Jedna kulka na jedno zvíře. Vzpomínám si na jednu krávu. Nepodařilo se jim zabít ji na jednou kulkou a nebohé zvíře se svíjelo na zemi v bolestech a krvi několik minut. Také nám zakázali pěstovat zeleninu. Život byl pro naši rodinu od té doby velmi těžký.
Vždycky jsem se rád potuloval po okolí, ztrácel se v krajině a pozoroval dění v lese. Děda mě učil poznávat stromy a byliny a stahovat králíky a ovce z kůže. Slýchal jsem zvláštní příběhy o ďábelských dvouhlavých kravách nebo znetvořených mrtvých liškách. Zajímalo mě, jestli to je pravda, nevěřil jsem těm povídačkám. Když jsem začal navštěvovat zónu, neuvědomoval jsem si žádná rizika pro sebe. Chtěl jsem se na vlastní oči přesvědčit, jak to v zóně vypadá.
Můj první pokus o proniknutí dovnitř byl velmi naivní. Prostě jsem sedl na kolo a vydal se na jihovýchod směrem k reaktoru. Již po necelých deseti kilometrech jízdy jsem začal potkávat Běloruské i Ruské vojáky a nakonec mě na jednom stanovišti zastavili a nepustili přes závoru dále. Zareagoval jsem správně a použil taktiku, kterou jsem následně použil vždy, když mě někdo v zóně našel. Hrál jsem velmi hloupého a tvrdil, že jsem zabloudil. Málokdy jsem potkal jednoho hlídače více než jednou.
Své pěšiny dovnitř zóny jsem si rychle našel. Stačilo sejít pár set metrů z hlavních cest do lesů. Vojáci nebrali se často zašívali a nedělali svou práci moc poctivě. Má očekávání toho, co v oblasti najdu byla značně přehnaná. Nanejvýše jsem potkával toulavé pohublé psy a hlídky, které je střílely. Co jsem uvnitř potkal bylo převážně to samé, opuštěné roubené domy i celé vesnice či malá města, pole nechaná ladem. Všude byl až neuvěřitelný pohlcující klid. Nebylo slyšet ani ptáčka zazpívat. Klid pro někoho možná strašidelný, ale já ho miloval. Ticho tak hluboké, že v něm není slyšet ani mých vlastních myšlenek a já se zde nořím do naprosté vnitřní pohody a porozumění sebe sama. Asi právě proto zónu tak rád navštěvuji. Nacházím zde především nic a sám sebe.
Není to ani tři roky od výbuchu a již pozoruji výrazné známky toho, jak si příroda bere zpět to, co jí člověk vzal. Pole začínají obsazovat mladé břízy, z chodníků vyrůstá tráva a malé keříky. Chtěl jsem tyto scenérie zaznamenat. Po svém otci, který zesnul krátce po havárii, jsem zdědil dva staré Ruské fotoaparáty značky Zenit, některé filmy a jednoduché vybavení na vyvolávání fotografií. Vyvolávání a zvětšování jsem provozoval doma v koupelně. Fotoaparát jsem doposud příliš nepoužíval ale do zóny jsem ho začal s sebou nosit. Bohužel se mi občas stávalo, že mě v zóně našli vojáci nebo hlídači. Hlídači byli horší než vojáci. Byli to obyčejní vesničané z okolí pověření hlídat zónu a brali svou práci příliš vážně. Někteří mě i bili. Pokaždé mi ale zabavili nebo přímo rozbili fotoaparát a také všechny filmy, které jsem s sebou měl. Později jsem proto dostal skvělý nápad a vyrobil jsem si dírkovou komoru ze staré plechovky od kávy. Tím jsem skvěle zamaskoval své pořizování obrázků a již nikdy mi tyto nebyly zabaveny.
Bylo to 23. listopadu 1988 když jsem je poprvé zahlédl. Byl jsem zrovna kousek od Ukrajinských hranic asi kilometr východně od řeky Pripjať. Narazil jsem zde na starou dřevěnou vodárenskou věž, pomalu se stmívalo. Nejdříve jsem slyšel zvuky, myslel jsem, že jsem jen vystrašil kance nebo srnu. Nevěřil jsem svým očím, když jsem zjistil, co jsem to doopravdy vyrušil. Kolem mě prolétl obrovský kámen asi 60 cm v průměru. Nebyl to ovšem přímočarý let k zemi. Kámen udělal oblouk vzduchem a vrátil se na místo, kde jsem ho poprvé spatřil a spočinul na místě ve vzduchu. Rychle jsem zjistil, že se nejedná o kámen ale o obří bramboru. Modlil jsem se k bohu, myslel jsem, že jsem zešílel. Rychle jsem vytáhl svou plechovku, pořídil jeden snímek a utekl domů se strachem. Trvalo mi týden, než jsem se odhodlal film vyvolat. Brambora na obrázku není příliš vidět, vypadá jako neostrý flek, ale je tam. Nebyl to pouze sen nebo bláznovství. Musím se na to místo vrátit.
Přišel jsem k oné věži již brzy ráno. Netrvalo dlouho a z hromady listí poblíž mě vylétla první brambora. Nevím, zda jsem vyjekl více nadšením či hrůzou. Nadšením ze toho, že jsem se nezbláznil a já to posledně doopravdy uviděl. Hrůzou z toho, že něco takového opravdu existuje. Stál jsem tam strnule několik minut a jen tiše pozoroval. Po chvíli jsem se osmělil a začal se kolem pohybovat. Jaké nadpozemské síly asi výbuch uvolnil když toto udělal s obyčejnými brambory! Vcelku rychle jsem se osmělil a s touto situací se smířil a začal brambory pozorovat. Zdálo se, že většinu času pouze bezcílně krouží po okolí, hrabou se v hlíně nebo v zemi a poletují sem a tam. Byl jsem v pohybu velmi opatrný, abych je nevyplašil. Vždy když jsem se k nim přiblížil, zmizely daleko ode mě. Snažil jsem se je několikrát zachytit na políčka filmu ale brambory byly většinu času v pohybu a bylo těžké je zachytit ostře plechovou krabičkou bez objektivu.
15. prosince 1988, čtvrtá návštěva v kolonii. Nechtěl jsem tomu věřit ale v bramborách se muselo zrodit něco jako vědomí. Při prvních návštěvách byly velmi plaché ale dnes už se přede mnou neschovávají. Vždy, když na místo dorazím, do nosu mě udeří nezapomenutelný puch bramborového škrobu a starého zelí. Vzpomněl jsem si na svojí babušku. Je to jakoby vařila tu svou odpornou polévku ve stolitrovém hrnci. Celá kolonie čítá něco kolem dvaceti tří brambor. Dnes se mi dokonce podařilo vytvořit snímek na kterém jsem já sám s jednou z brambor. Byla to zrovna ta větší a pomalejší z nich.
22. prosince 1988, byla to šestá či sedmá návštěva kolonie. Všiml jsem si, že pohyb, který brambory většinu dne vytvářejí, je spíše spirálovitý než kruhový. Jedna či více z nich vždy v jednom bodě začnou a postupně se oddalují od středu v pravidelné rozšiřující se spirále. Snažil jsem se tento pohyb zaznamenat dlouhým pozorováním a vyrýváním do hlíny a listí. Při poslední návštěvě jsem si všiml ještě jedné věci. Mám pocit, že se mnou v lese byl ještě jeden člověk. Musím si na sebe dávat velký pozor.
Nemýlil jsem se. Při posledních návštěvách lesa i při pohybu městem je mi vždy někdo v patách. Sledují mě. Dostávám strach. Fotografie pořízené v lese jsem zašil do podšívky své bundy.
Krátce po Vánocích roku 1988 jsem naposledy navštívil zónu. Celá kolonie je pryč. Vodárna zmizela, březový lesík kolem, keře, opuštěné pole. Všechno je pryč, vybagrováno, odvezeno nebo zakopáno. Brambory jsou pryč. Nevím, zda je odvezli nebo zničili. Určitě ví, že jsem je viděl a možná mám nějaké jejich obrázky. Někdo mě musel vidět. Utekl jsem lesem, ztratil se. Doběhl domů, dal dohromady své deníky a vše sepsal. Popadl jsem všechny fotografie ze zóny, které mám. Filmy jsem spálil v kamnech. Starou plechovou krabičku jsem zabalil do hadrů a igelitu a zakopal na okraji našeho bývalého pole pod starou olší. Mám strach, že jsem objevil něco, co jsem vidět nikdy neměl. Bože buď se mnou.
Dmitrij Jožik, 28.12.1988, Dziamidau
